Mně samotnému se to stalo dvakrát a další věci, které jsme se nechtěli dozvědět o smýšlení policejního prezidenta

Policejní prezident Martin Vondrášek včera v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl několik věcí, které vypovídají o stavu české policie a typickém průběhu vyšetřování genderově podmíněného násilí mnohem víc, než jejich autor asi zamýšlel.

Začalo to výrokem o tom, že nejtěžší trestné činy – konkrétně vražda a těžké ublížení na zdraví – se nejčastěji v ČR odehrávají mezi členy rodiny, a že policii nejde, na rozdíl od jiných trestných činů, tolik prevence. Policejní prezident uvedl, že pokud například femicidě (tedy genderově podmíněné vraždě) nepředchází žádné násilí, není možné ji předvídat. Z české i zahraniční praxe přitom víme, že femicidy jsou mnohdy vyvrcholením domácího násilí, které je ze strany orgánů činných v trestním řízení ignorováno. Ano, pachatel nikdy předtím nebyl za domácí násilí potrestán, protože například jednotlivé útoky nebyly vyhodnoceny jako trestný čin, ale byly postoupeny do přestupkového řízení. Co na tom, že takových přestupků měl pachatel deset nebo dvacet. Nebo pachatel nebyl ani vykázán ze společného obydlí, protože se z pohledu policie nejednalo o závažné napadání. Anebo se oběti natolik bály cokoliv hlásit, protože nevěřily, že by jim policie mohla pomoci.

Tím se dostáváme k problematickému výroku číslo 2. Dle policejního prezidenta se příslušníci policie čas od času „neubrání nějakému profesnímu cynismu“, ale je přesvědčen, že 99 % službu konajících policistů ví, co s nahlášeným sexualizovaným násilím dělat, co říkat, co neříkat, a komu zavolat. Tato věta, bohužel, ukazuje, že se nemáme proč těšit na lepší zítřky v přístupu policie k obětem znásilnění a zneužívání. Pokud je policejní prezident, navzdory všem publikovaným svědectvím, rozborům, statistikám a studiím, přesvědčen, že 99 % jeho podřízených dělá svou práci správně, není to dobré. Buďto to totiž znamená, že policejní prezident neví, co se v této oblasti kriminality skutečně při nahlašování skutečně odehrává, nebo má pocit, že i tak, jak to je, vše jede jak po drátkách a nejsou tu žádné možnosti zlepšení.

Jako příklad dobré praxe z doby, kdy on sloužil na obvodu, pak pan Vondrášek uvádí to, že se snažili vždycky oběť uklidnit a nabídnout jí kafe. Ano, to je přístup z doby před třiceti lety, a ráda bych řekla, že se od té doby vše změnilo k lepšímu. Ale, ptám se, k čemu je vám kafe z umolousaného otřískaného hrnečku, když ho musíte pít na chodbě obvodního oddělení, kde sedíte čtyři hodiny, zatímco se čeká, než přijede specialista z kriminálky, který ovšem přijet nechtěl, neb čeká, že věci „nabere“ obvod, zatímco obvod ví, že ničemu nerozumí a nechce se znásilněnou nic mít? Pak si můžete vypít další kafe na služebně kriminálky, kam vás převezou a budou x hodin vyslýchat. Tedy v lepším případě. V horším se na specialistu nečeká, kafe ani voda se nenabízí a začíná se otázkami typu: „A jste si jistá, že jste to nechtěla?“, popřípadě: „Ale víte, že on za to může dostat až 12 let natvrdo, přece mu nebudete kazit život?“

Je dvakrát za třicet let „velmi často“?

„Velmi často, ale velmi často, je oznámení ženy o nějakém sexuálním násilí smyšlené, velmi často (…), mně samotnému se to stalo nejméně dvakrát.“ Tuhle větu jsem musela opsat doslovně, protože nechci, aby to vypadalo, že jsem si četla jen původní clickbaitový titulek k rozhovoru, který na ni odkazoval. Zapomeňte na clickbait. Je úplně jedno, jestli tím chtělo Aktuálně.cz nasbírat kliknutí. Tady nejde o kliknutí. Tato věta není vytržená z kontextu, ale policejní prezident ji řekl, dvakrát zopakoval a myslel to zjevně vážně, protože ještě navíc dodal, že přemýšlel, jestli to má říct.

Nuže, neměl. Takovou větu si totiž může policejní prezident ve vyspělém právním státě jen myslet, ale nikoliv říkat nahlas, natož do médií. Za prvé toto tvrzení nemá žádný evidence based podklad, za druhé jako zdroj uvádí dva osobní zážitky jednoho příslušníka policie za dobu 30 let výkonné služby, za třetí je zcela jasně v rozporu s fakty, která uvádí, že křivých obvinění u znásilnění dochází v jednotkách procent, a za další vytváří v posluchačích naprosto zkreslující dojem, že ty spousty křivých obvinění se dějí jen u znásilnění. Co takové hospodářské a majetkové delikty? A co násilná trestná činnost? Tam nikdo z ničeho křivě neobviňuje a není třeba o tom mluvit?

To, že následně policejní prezident dodává, že ale takových případů je minimum, dojem nenapraví. Naopak si to vynucuje otázku, z jakých faktů vychází policejní prezident, který o pár vět rozhovoru dříve uvádí, že je rád, když se vychází z tvrdých dat? A odkud se bere taková nekonzistence? Tvrdá data hovoří o jednotkách procent z cca 600 případů znásilnění za rok, která se projednávají u soudu. Přičemž je třeba upozornit, že vzhledem k jedné z nejvyšších latencí (tedy toho, že se tyto činy neoznamují) ze všech trestných činů je znásilnění nahlašováno cca 5 % z celkových odhadovaných 12 tisíc ročně.

Presumpce statutu oběti a její zranitelnosti

Opět se nabízí otázka, zda opravdu policejní prezident věří, že je oznamované znásilnění „velmi často smyšlené“? Sama skutečnost, že policie musí každé oznámení prověřovat, a tedy i jako jednu z vyšetřovacích verzí vede možnost, že oznámení je křivé nebo smyšlené, neznamená, že se taková oznámení dějí často. Ostatně, takovou věc prověřovat je samotnou podstatou vyšetřování trestného činu a děje se i u všech ostatních druhů trestné činnosti. Je ale třeba uvést, že podle zákona o obětech trestné činnosti, který upravuje mimo jiné povinnosti orgánů činných v trestním řízení ve vztahu například k obětem znásilnění, je každý policista povinen se k oběti chovat tak, jako by jí věřil. Pozor – nemusí jí věřit, to je zcela v pořádku a žádoucí, ale musí se chovat, jako by jí věřil. Odborně se takovému přístupu říká presumpce statutu oběti a její zranitelnosti.

Policejní prezident si tedy prostě nemůže dovolit hovořit do médií o tom, že si ženy velmi často znásilnění vymýšlí. Jednoduše tím pak dává svým podřízeným mandát smýšlet stejně (chybně), a tedy již z podstaty věci přistupovat ke znásilnění tak, že prostě často bývá vymyšlené, a tomu přizpůsobit a nastavit si procesy vyšetřování. Druhý impuls to pak dává veřejnosti. Jedněm potvrzuje názor, že ženy jsou skety, co nejradši ze všeho obviňují muže ze znásilnění (ano, vy tak určitě nesmýšlíte, ale projeďte si někdy můj twitterový účet a reakce), druhým pak říká, jak nahlíží šéf všech policistů na znásilnění. A tedy, jak na něj pravděpodobně nahlíží spousta dalších policistů jemu podřízených. Což pak v obětech sexualizovaného násilí zcela oprávněně může vyvolat další pochybnosti, když se rozhodují, jestli věc nahlásit nebo ne. Proč by chodily na policii a podstupovaly několikahodinové výslechy, znalecké zkoumání, opakované výslechy a dotazování, když si policie myslí, že ženy si znásilnění často vymýšlí?

Jeden ze základních viktimologických postulátů zní, že oběť trestného činu se svěří pouze člověku, od kterého očekává pomoc a pochopení. Proč by se obracela na někoho, od koho apriori očekává nedůvěru? Pro oběti/přeživší sexualizovaných trestných činů není nahlašování věci policii velmi často prioritou, ale když už to udělají, dělají to často proto, že se snaží obnovit svou víru ve spravedlivý svět, která byla spácháním trestného činu brutálně narušena. A pouze kvalifikované a vstřícné profesionální jednání orgánů činných v trestním dokáže nespustit sekundární viktimizaci spojenou s probíhajícím vyšetřováním. Jak ale něco takového můžeme čekat, pokud jejich nejvyšší šéf hovoří tak, jak hovoří? Takže se můžeme elegantně vrátit na začátek k oněm zmiňovaným femicidám, jimž dle policejního prezidenta nebylo možno předejít. Možná by stačilo, kdyby policie (a zejména její hlava) hovořila o genderově podmíněném násilí jiným jazykem. Tak, aby jeho oběti aktivně neodrazovala od toho, aby žádaly o pomoc.

Jsem přesvědčena, že se ze strany policejního prezidenta jedná o nezvládnutý rozhovor, při kterém jsme se dozvěděli mnohem víc, než jsme chtěli, a než bychom si přáli. Jsem přesvědčena, že většina odborné veřejnosti si myslela, že takové úvahy, jaké z policejního prezidenta padaly, jsme zanechali hluboko v minulosti. Domnívám se, že policejní prezident i ministr vnitra by měli z těchto závěrů vyvodit pro sebe i policii jako takovou důsledky. Protože spát na vavřínech a říkat si, že 99 % věcí je v pořádku, je klamáním sama sebe.