Preloader

Heroine: Plácání po zadku a obtěžování jako normální chování? Senátorka zapomněla na jednu skupinu společnosti

Jedna z nejvýše postavených političek v ČR schvaluje sexuální obtěžování. Podle ní je to přece přirozené, bylo to tu vždycky, díky tomu lidstvo nevymřelo a všichni to chceme. A když vám nějaké plácání po zadku vadí, vyřešte si to sami. Tohle je podle nově zvolené senátorky Daniely Kovářové „normální“ svět. Podle advokátky, která se sexualizovaným a domácím násilím ve své praxi zabývá, naopak bagatelizace a omlouvání obtěžování poškozuje oběti i celou společnost.

Do Senátu ČR byla nově zvolena Daniela Kovářová, advokátka, bývalá ministryně spravedlnosti, šéfka programu celoživotního vzdělávání advokátů, hlava Unie rodinných advokátů, spisovatelka a zastánkyně tradiční rodiny. A mimo jiné také známá milovnice sexuálního obtěžování – sama v několika rozhovorech uvedla, že se jí sexuální obtěžování líbí a doufá, že ji muži budou obtěžovat i nadále, a stejně tak opakovaně na svém Twitteru uváděla, že sexuální obtěžování je důvodem, proč lidstvo nevymřelo. A že komu to vadí, ať si to vyřeší.

Pokud pomineme potencialitu, že tato rétorika (navíc zdůrazněná v předvečer druhého kola senátních voleb) byla vedena snahou získat na svou stranu hlasy voličů, kterým genderová a feministická problematika nic neříká, a naopak z ní mají osypky, musíme se přiklonit k tomu, že si za těmito výroky paní Kovářová opravdu stojí a považuje je za svou pravdu. Tomu by odpovídala i její dlouhodobá konzistentnost ve vyjadřování k tématům vztahů žen a mužů obecně a sexuálního obtěžování konkrétně.

Bagatelizace násilí není „normální“

Což pravděpodobně znamená, že se podobných mouder dočkáme v budoucnu opakovaně a možná i častěji, když se paní kolegyně dostala do funkce veřejně činné osoby. To, že se takto závažná témata budou z postu ústavního činitele a zákonodárce prezentovat způsobem, který svědčí nejen o naprostém nepochopení mechanismů sexuálního obtěžování, ale také o snaze takové jednání omlouvat a bagatelizovat, je pro nás jako pro společnost špatná zpráva.

Zvláště v době, kdy veřejné mínění změnil dopad kampaně #metoo, upozorňující na to, jak masivní část populace po celém světě se setkala se sexuálním nátlakem, obtěžováním či sexualizovaným násilím. A kdy díky tomu řada obětí sbírá sílu k tomu, aby veřejně promluvila o tom, co se jim stalo a jaké následky na jejich život sexuální obtěžování mělo. V situaci, kdy stále hlasitěji v médiích zaznívají hlasy odborné veřejnosti hovořící o bagatelizaci sexualizovaného násilí společností, médii i státním aparátem. 

Pojďme si to celé trochu rozebrat. Co je to obtěžování? Je to něco milého? Roztomilého? Nutného? Něco, co vám po ránu vykouzlí úsměv na tváři? Nebo je to již ze samé podstaty věci jev nepříjemný, nevhodný a nelibý? Člověk by řekl, že většině z nás to bude tak nějak zřejmé. Obtěžování je věc, která nás obtěžuje, tudíž nám v lepším případě leze na nervy a v horším nám ubližuje. A zde je kámen úrazu. Sexuální obtěžování má mnoho forem. A na každou z nich může sto lidí reagovat sto různými způsoby. Od peprné odpovědi přes ignoraci a zatuhnutí bez reakce až po úlek a strach. 

Děti ať násilníkům dají pěstí

Je skvělé, že existují lidé, kteří dokážou toho osahávače a oplácávače fláknout zpět přes ústa, ale zcela upřímně – kolik znáte těch, co to opravdu udělali? Musíme si také uvědomit, že nevhodné sexualizované chování registrují již (zejména) dívky v prakticky ještě dětském věku už zhruba od devíti let. Kde se bere ta drzost požadovat po dítěti, kterému někdo v tramvaji sáhne mezi nohy, aby dalo pachateli pěstí? Nebo se alespoň ohradilo? Nebo po dítěti to nechceme? 

Nemusíme se ale bavit pouze o dětech a mladých ženách. Sexuální obtěžování je věc imanentně silová. Jedná se o to, že si jeho aktér takovou věc může dovolit – jedná z pozice moci. Těžko bude pořvávat „Ukaž kozy!“ na svou šéfovou, sahat mezi nohy o padesát kilo těžšímu chlapovi nebo pomlaskávat na úřednici, která mu schvaluje půjčku. Sexuální obtěžování se odehrává tam, kde má jeho původce navrch. Proč bychom měli chtít po obětech, aby si to vyřešily, pokud se samy nacházejí v oslabení?

Nezapomínejme také na to, že mezi námi je mnoho lidí nějak traumatizovaných. A tedy těch, co si s sebou do té tramvaje, zaměstnání nebo na ulici nesou svou osobní zkušenost se znásilněním, s agresivním rodičem či partnerem, se šikanou. Že spousta z nás již má za sebou zkušenost, která jim brání „si to vyřešit sami“. Proč tedy naopak nechtít změnit nastavení společnosti tak, aby podobné jednání z principu netolerovala?

Z výroků senátorky Kovářové vyplývá, že ona sama tak neuvažuje ani náhodou. U ní je obtěžování něco žádoucího, co jí osobně přináší radost. Tedy až do chvíle, kdy ji někdo opravdu začne obtěžovat. Třeba když si před třemi roky na Twitteru stěžovala, že dostává od neznámých lidí do soukromých zpráv porno nebo dickpicy (fotky pánských přirození). Najednou to bylo něco, co se jí nelíbí a nechce to. Protože ji to… jak to nejlépe říct… obtěžuje?

 

Autor: Lucie Hrdá


Specializujeme se na trestní právo a právo rodinné, včetně řešení problému domácího násilí, stalkingu a zastupování obětí trestné činnosti.
TOP
LGBTQ Friendly