Na otázku odpovídají:
LUCIE HRDÁ, ADVOKÁTKA
[trigger warning – brutalita v domácím násilí]
Před skoro deseti lety v jednací síni. Soudkyně tlačila přímo na jednání na mou klientku, bývalou oběť domácího násilí, ať se dohodne s otcem dítěte (tehdy agresorem). Ať se dohodne ve smyslu: ve všem mu ustoupí. Protože ten člověk si všude stěžoval, pořád podával různé návrhy, chodil křičet na paní z OSPODu1, u soudu neposlouchal nikoho a vykřikoval, že to takto nenechá a přerušoval i samotnou soudkyni. Rozhazoval rukama, protáčel oči v sloup, když soudkyně mluvila, a nakonec si založil protestně ruce na hrudi a otočil se ke zdi, do které zůstal zírat. A reakce soudu? „No tak maminko, dohodněte se přeci nějak, vždyť se pořád nechcete soudit, ne? Buďte rozumná!“
Tehdy jsem pomyslně bouchla do stolu. Přišlo mi naprosto absurdní, aby někdo dělal nátlak na oběť domácího násilí, zejména, pokud je ona tím bezproblémovým rodičem. A hlavně jsem vždycky o takových věcech jen slyšela nebo četla, ale neviděla jsem to nikdy na vlastní oči.
Vstala jsem a řekla jsem paní předsedkyni senátu, že ať se na mě nezlobí, ale že nevím, jak se má s otcem dítěte domluvit moje klientka, která je a byla vždy vůči němu v mocensky nerovnovážné pozici. Že všichni vidíme, jak se otec dítěte chová přímo tváří v tvář soudu – tedy nejvyšší autoritě v zemi. Jak se s ním má klientka dohodnout? Nemyslí si snad soud, že by měla radši ustoupit a přijmout diktát, aby se soudu i OSPODu ulevilo? Dohody mohou být uzavírány pouze mezi dvěma rovnými stranami, a absolutní rezignace není dohoda. Stačilo, že má klientka od toho muže musela utéct poté, co ji zkopal, až potratila. Chápu, že paní předsedkyni se nechce rozhodovat, ale je to její práce a my jí to ulehčovat nebudeme, nebudu nakládat na svou klientku další nároky, které nemá nést ona, ale soud.
Posadila jsem se a říkala si, jestli jsem to nepřehnala. Paní předsedkyně se ale na chvíli odmlčela, zamyslela a řekla, že mám pravdu. A rozhodla zcela po právu, rozumně a rázně.
Takže od té doby už jsem tenhle projev vedla několikrát. Přijde mi, že pro mnoho soudců je to dost eye opener. A někteří se pak naštvou. Ale většina ne. A to je dobře.
1) Orgán sociálně-právní ochrany dětí
RIDINA AHMEDOVÁ, HUDEBNICE, PERFORMERKA, AUTORKA PODCASTU SÁDLO
Když se na to dívám zpětně, mám dojem, že ten proces měl podobnou dynamiku jako porod – v tom smyslu, že jsem nejdřív cítila poslíčky, tj. sem tam mě napadalo, že strašně moc potřebuju mluvit o tom, jak legitimizovaná je surovost, se kterou ženě okolí dává najevo, že nesplňuje ideál krásy a jak všudypřítomný tenhle destruktivní tlak je. Ale dlouho zůstávalo jen u úvah.
V jednu chvíli jsem se ale rozhodla dost impulsivně zareagovat na výzvu spolku Tantehorse, který nabízel podporu pro realizaci představení umělcům*umělkyním ochotným vykročit ze své komfortní zóny. Přesně si pamatuju, jak jsem se večer rozhodla, že do toho nejdu a v pět ráno jsem se posadila na posteli a po uzávěrce jsem horečnatě začala sepisovat a odesílat přihlášku – vymyslela jsem si sólové divadelní představení Sádlo, ve kterém budu protagonistkou, sama na scéně, ve spodním prádle, tj. jako zpěvačka v úplně nové nepoznané situaci.
Tím se spustil porod a nabralo to grády. Během ročního procesu se mnou cloumaly emoce všeho druhu – strach z toho, kolik posměchu za to slíznu, co na to řekne moje rodina, o kolik hudebních fanoušků*fanynek přijdu, komu všemu budu pro smích, strach že si zkazím svoje „hudební“ jméno (to se možná částečně i naplnilo). Ale ruku v ruce s tím šla až manická potřeba to prostě všechno zveřejnit, konečně upustit ten přetlak, který jsem v sobě měla. Z desítek dokumentárních rozhovorů s ženami, které jsem pro představení Sádlo natočila, bylo zřejmé, že se ocitám před obrovským tématem nabitým emocemi. A začal vznikat i podcast, protože jsem věděla, že tohle prostě musí lidi slyšet.
Byl to porod se vším všudy, oslabilo mě to i posílilo. Ale je to pro mě zázračné v tom, že vzniklo něco, co mi přijde opravdu živé, zjevně to komunikuje s velkým množstvím lidí. Moje osobní ponaučení – jít si za svým vnitřním hlasem a překonávat strach z reakcí okolí má smysl.
https://wave.rozhlas.cz/sadlo-8398667
Autorkou portrétní fotografie je Petra Mandová.
DAN GLASS, BRITSKÝ LIDSKOPRÁVNÍ AKTIVISTA, ČLEN ACT UP LONDON, PERFORMER, MODERÁTOR A SPISOVATEL
Loňské léto bylo mé 15. HIVýročí (co žiju s HIV a učím se znovu milovat). V době šokující zprávy o mé HIV+ diagnóze jsem si opravdu nemyslel, že ještě někdy budu zdravý, že se zamiluji, že bych měl ještě někdy sex bez pěti gum na péru, že bych našel sebevědomí mluvit o své situaci, že bych měl rodinu (ve VŠECH jejích podobách) nebo ještě viděl nějaký smysl. A vloni jsem se najednou ocitl v hlučném autobuse do Prahy, abych promluvil na platformě Act*Pride (před sakra kdovíkolika skvělými lidmi), kam mě pozvala pražská pobočka AIDS Coalition to Unleash Power (ACT UP) a kde jsem mluvil zcela otevřeně.
Po diagnóze jsem si své “HIV” pevně zabalil a uložil v Pandořině skříňce mé mysli, ale věděl jsem, že škoda už byla napáchána. Jedné bouřlivé noci však byla skříňka rozmetána na kusy. Nedávno totiž moje srdce odhodilo okovy kvůli chlápkovi k nakousnutí jménem Thierry, kterého jsem potkal. Myslel jsem, že je úplně mimo moji ligu, takže když projevil zájem, šel jsem k němu do bytu s dobře připraveným projevem. „Ehm, Thierry, jen jsem ti chtěl něco říct, ehm, můžu bez problémů hned odjet, už znám číslo taxíku," řekl jsem rozechvěle. „Co se děje Dane? Ven s tím.“ „Ehm, ehm, vlastně nevím, jak to říct, neexistuje žádný opravdu pěkný způsob… jsem HIV pozitivní,“ kuňknul jsem. „Nebuď k*rva tak povýšenej, vážně si myslíš, že jsi první člověk s HIV, kterého znám?“ prohodil. Zůstal jsem v šoku, tohle nebyla obvyklá odpověď, kterou jsem dostával předtím. „Nepotřebuju, abys mi říkal, jak bych měl reagovat na HIV; jako gay, jako někdo, kdo byl svědkem Článku 28 [o zákazu “propagace” homosexuality ve Velké Británii] a hlavně jako lidská bytost na této planetě – bych si to měl vyřešit sám.“ „Ach, promiň." Poté roztál, otočil se ke mně a usmál se. „Teď se svlékni a vlez si do postele.“
Probudil jsem se po noci nehorázně žhavého sexu jako nový člověk a rozhodně jsem nečekal žádná další milá překvapení, dokud mi nepřipravil snídani a nesundal z horní police pětihodinovou filmovou nálož o HIV+ aktivismu. „Jdeme na to, připoutej se," mrkl. „Nauč se svou queer historii – pamatuj Aids Coalition To Unleash Power (ACT UP! FIGHT BACK! FIGHT AIDS!) JEDNEJ! BRAŇ SE! BOJUJ S AIDS! Dokud nebude zdravotní péče pro všechny,“ rozzářil se Thierry, půjčil mi filmy a pak mě poslal vesele dál.
Jako součást ACT UPu od doby, kdy jsme se v roce 2014 znovu zformovali v Londýně, jsme pomohli vybojovat PREP (pre-expoziční profylaxi) – léky užívané k prevenci HIV – aby byly dostupné pro všechny ve Spojeném království – a dosáhli mnoha dalších strategických úspěchů v boji proti stigmatu, za masový empowerment v rámci hnutí. Dnes se cítím tak šťastný, že mohu být součástí tohoto kolektivního poslání až do doby, kdy už HIV+ nebude. Takže milujte a bojujte, mé lásky, JEDNEJTE! BRAŇTE SE! BOJUJTE S AIDS! Dokud nebude zdravotní péče pro všechny.
Z anglického originálu redakčně přeloženo.
