V procesu ustanovování zmocněnců panuje na soudech naprostá libovůle

Týká se to zejména nezletilých obětí násilných a sexuálních deliktů, jejichž rodiče jsou ve vzájemném konfliktu zájmů a nemohou jim zmocněnce zvolit. Nebo například nejsou z jakýchkoliv sociálních či ekonomických důvodů schopni takového zmocněnce svému dítěti vybrat.

Ve stejném postavení se ale nacházejí v trestním řízení i poškození s nižší inteligencí, lidé příliš psychicky či fyzicky zranění následky trestného činu, osoby se syndromem tzv. naučené bezmoci, oběti s posttraumatickou stresovou poruchou, jež je paralyzuje, staří lidé, které omezuje v přístupu ke spravedlnosti jejich věk a úbytek samostatnosti, handicapovaní a osoby svázané s pachatelem rodinnými vztahy. Stejně tak jsou ve stejném postavení cizinci, kteří nemají vůbec ponětí o tom, jak hájit v naší zemi svá práva – nemluví česky a přihlásit se například k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody a požádat o neopakování výslechu z důvodu posttraumatu, je pro ně v podstatě nemožné.

Takoví lidé jsou podle § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů tzv. zvláště zranitelnými oběťmi. A také mají podle ust. § 51a odst. 2 tr. řádu mají právo na to, aby je zastupoval jako zmocněnec advokát na náklady státu. Tohoto advokáta si mohou zvolit sami na plnou moc, nebo o jeho ustanovení z registru advokátů vedených Ministerstvem spravedlnosti požádat soud.

V situaci, kdy orgány činné v trestním řízení vidí, že např. psychicky dekompenzovaná oběť i přes poučení o svém právu není schopna si žádného sama vybrat, přímo jí někdy doporučí, aby požádala na místě do protokolu o ustanovení zmocněnce. Také nezletilým poškozeným je stále častěji soudy u závažných případů advokát – zmocněnec ustanovován, pokud je zjevné, že jeho zákonní zástupci či opatrovník OSPOD nevykonávají funkci zmocněnce řádně.

Bohužel se ale velmi často setkávám s kauzami, kde naprosto potřebné oběti advokáta nemají, ač je jejich situace velmi zjevná na první pohled. Z poslední doby je to například třináctiletá oběť několikanásobného znásilnění od spolupacientů v nemocnici, kde se ocitla nedobrovolně z důvodu rozhodnutí soudu.
Její sociálně i materiálně slabší rodina vůbec nepochopila poučení policejního orgánu o tom, že by dítěti mohla zvolit advokáta. Jejich mentální kapacita zkrátka nepostačovala k pochopení dlouhého psaného textu, který dostali v rámci výslechu. Příbuzní se báli, že na advokáta nemají peníze, a žádného stejně neznali.

Nezletilá oběť znásilnění tak byla povinně zavřena v ústavu, bez advokáta a za jejími zády probíhalo trestní řízení. Na tomto místě pak připomínám, že dle ust. § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu musí mít každý obviněný obhájce, pokud se nachází ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování v zdravotním ústavu.

Připomínám, že i obviněný recidivista, co ukradne zubní kartáček a krabičku olejovek, musí mít povinně obhájce. Ale nezletilé znásilněné dítě mladší patnácti let, zavřené v léčebně, navíc stále se „svými pachateli“ za zády, nemělo svého advokáta, protože orgány činné v trestním řízení nepovažovaly něco takového za nutné.
Na rozdíl od zákonné úpravy nutné obhajoby u obviněného totiž trestní řád nijak výslovně neupravuje povinnost orgánů činných v trestním řízení poškozenému advokáta ustanovit, pokud to považuje soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné (srov. ust. § 36 odst. 2 tr. řádu).

Stejně tak jsem se v jedné kauze setkala s případem pachatele znásilnění, jehož obětí byla žena mluvící jen a pouze uzbecky. U výslechu měla sice tlumočníka, ale ten jí nepřeložil všechna její práva podle velmi dlouhého písemného seznamu předloženého vyšetřovatelem dostatečně srozumitelně, a stejně neměla kontakt na žádného advokáta a byla ve stavu, kdy nebyla schopná cokoliv řešit sama. A i kdyby kontakt měla a zavolala mu, neměla se s ním jak domluvit.

Zeptala jsem se vyšetřující policejní komisařky, jak by se ona sama připojila s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy k trestnímu řízení jako traumatizovaná oběť znásilnění v Uzbekistánu, pokud by neuměla ani slovo uzbecky a neměla žádné ponětí o průběhu trestního řízení v Uzbekistánu. Dostala jsem odpověď, že to není třeba, neboť „nám se tady oběti nikdy nepřipojují“. Tato věta má v sobě asi vše. Naprostý nezájem o skutečné potřeby oběti teď a tady, despekt k jejím zákonným právům obecně, i ke skutečnosti, že na nastavených procesech na tomto oddělení policie je asi něco špatně, pokud se u něj běžně žádné oběti nepřipojují k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody.

I pokud však odhlédnu od toho, že soudy by ustanovovat zmocněnce – advokáta v takových případech mohly a nedělají to, narážíme na problém naprosté nejednotnosti v procesu přidělování advokátů poškozeným ze strany soudů.

Jsem v rejstříku vedeném Ministerstvu spravedlnosti zapsána již delší dobu. Advokátů v něm není moc, zranitelných obětí máme naopak mnoho. Zatím jsem ale žádné z nich soudem ustanovena nebyla. Požádala jsem proto jednotlivé soudy, v jejichž okrese jsem na ministerstvu zapsána, o sdělení, podle jakého klíče advokáty obětem ustanovují a jak často. Z oslovených se mi pak sešly odpovědi, které zveřejňuji níže v tabulce.

Po doručení všech odpovědi jsem zjistila, že v procesu ustanovování zmocněnců panuje na soudech naprostá libovůle.

Dala jsem si tedy tu práci a oslovila jsem přímo Ministerstvo spravedlnosti s dotazem, jak mají soudy postupovat. Z jeho sdělení cituji: „V případě, že si poškozený sám zmocněnce nezvolí, ustanoví jako zmocněnce za podmínek uvedených v odstavcích 1 nebo 2 předseda senátu a v přípravném řízení soudce advokáta zapsaného v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů pro právní pomoc podle zákona o obětech trestných činů podle místa působnosti a v pořadí, jak v něm následují. Z výše uvedeného plyne, že ustanovení zmocněnce ze strany soudu má tedy v souladu s ustanovením § 51a odst. 4 trestního řádu pravidelně probíhat takovým způsobem, že soud z advokátů zapsaných v registru působících v příslušném „okrese“ ustanoví toho advokáta, který́ podle veřejného ID v registru následuje po advokátovi, jenž byl v rámci příslušného „okresu“ jako zmocněnec oběti ustanoven v předchozím případě.“ Dále pak, že „podle ustanovení § 163 kancelářského řádu jsou okresní a krajské soudy povinny vést evidenci soudem ustanovených zmocněnců.“

Z přiložené tabulky vyplývá, že v souladu se zákonem a pokyny MS postupují z mnou oslovených soudů pouze tři – OS Praha 5, OS Praha západ a OS Praha východ, přičemž poslední z jmenovaných má jen dobře nastavenou metodiku, ale žádného zmocněnce zatím nikdy neustanovil. 

Musím přiznat, že výše uvedená tabulka mě samotnou šokovala. Že ze 14 soudů budou mít metodiku ustanovování advokátů nastavenou správně jen tři, jsem nečekala. A už vůbec jsem neočekávala ony nuly a minimální hodnoty u počtů ustanovených zmocněnců za několik posledních let. To právě při vědomí oněch desítek potřebných obětí z kauz, kde trestní řízení proběhne bez jakéhokoliv zájmu o potřeby oběti, protože se k nim žádný advokát včas nedostane. Tak jako se o nich často na poslední chvíli dozvím i já – náhodou, prostřednictvím známého známých či na základě textu na Facebooku. A oběti či jejich zákonní zástupci jsou pak překvapeni, že na něco takového měli již dávno nárok. Jen o něm, bohužel, nebyli poučeni tak, aby tomuto poučení vzhledem ke svému stavu a aktuální situaci mohli porozumět a mohli jej využít.