Případy, ve kterých manžel 81krát znásilní manželku, věší ji na řeznické háky, prodává ji a týrá děti, nejsou pro advokátku Lucii Hrdou ničím, co by ji vykolejilo. I po 20leté praxi ji ale dokáže šokovat, jak orgány činné v trestním řízení přistupují k obětem, a odmítá se smířit s výší trestu, kterou je takové jednání postihováno. S podmínkou odchází více než 50 % pachatelů znásilnění a 86 % těch, kteří se dopustili pohlavního zneužití. Realitou tak je, že ročně dojde k 12 000 znásilnění, ale u soudu jich končí jen 600. A po těch se ještě sveze stát. „Odvděčí se tím, že vás vyplivne, využije, zjistí, co vám kdo udělal, kde a kam strkal, jak to u toho vypadalo, a pak už se o vás nestará,“ popisuje zakladatelka spolku Bez trestu.
Právní služby
Až do roku 1951 bylo možné ženu v manželství legálně znásilnit a do roku 2004 ji mohl muž beztrestně bít, což je podle advokátky Lucie Hrdé příčinou toho, proč jsou případy domácího a sexuálního násilí často považovány za méně závažné. Přitom patří spolu s pokusem vraždy k nejvíce zraňujícím trestným činům. „Pro spoustu lidí je běžné, že se mlátí děti, že manželka, když má nějaké kecy, tak dostane přes hubu, že když se přijde svěřit dcera tchyni, nebo mamince, že ji manžel znásilnil, tak se jí zeptají, jestli si k tomu pustila pěknou hudbu, že pak to bude lepší. Je to prostě součástí naší společnosti strašně hluboko, a proto taky máme potom problém s trestáním takové věci,“ upozorňuje na přetrvávající stereotypy a skutečnost, že zatímco uklízečka používá jiné mopy, než byly před 30 lety, přístup k obětem se prakticky nezměnil. Právo je totiž velmi konzervativní, a tak i trestní zákoník, podle kterého se soudí, zůstává nezřídka odtržený od reality. Ničemu podle ní nepomáhají ani výroky advokátky Daniely Kovářové, které považuje za neetické. V pozici senátorky by měla ženy podporovat, ne jim házet klacky pod nohy.
„Tady se třeba neuznává subjektivní bezmoc. Všechno musí být objektivní, to znamená, musíte být svázaný, aby vás mohl někdo znásilnit, v kómatu, nebo tak strašně ožralý a zdrogovaný, že prostě nevíte, co se kolem vás děje. Ale ta subjektivní nemohoucnost: jako nemůžu se porvat se svým dědečkem, nemůže se ozvat proti otci, který živí celou rodinu, a všichni jsme na něm závislí, nemůžu volat o pomoc, protože mi vedle spí děti. To jsou věci, které se reálně dějí, ale právo je vůbec nevidí,“ říká s tím, že vše navíc komplikuje nevole státu zasahovat do tradičních rodin. „Člověka, který za zavřenými dveřmi něco páchá svému dítěti nebo svojí manželce, nemáme tendenci řešit, protože to přece není společensky nebezpečné. Kdyby to dělal někde v parku, tak už to společensky nebezpečné pravděpodobně bude. Ale problém je v tom, že ty následky jsou společensky extrémně nebezpečné,“ odkazuje na viktimologické výzkumy. Ty už v 70. lety potvrdily tzv. transgenerační přenos. V praxi to znamená, že jedinec, který je v dětství vystaven násilí, má předpoklady stát se v dospělosti jeho obětí, nebo pachatelem, což s sebou kromě dalších osobních tragédií přináší i nemalé výdaje pro stát.
Zatímco vůči obětem je systém nepřátelský, pachatele chrání. Hrdá jako příklad uvádí svoji klientku, která šla oznámit znásilnění sedmiletého dítěte, jemuž táborový vedoucí strkal prsty do análního otvoru. „První věc, kterou se dozvěděla, byla, že mu zkazí život, že je za to 12 let, jestli to opravdu chce nahlásit,“ popisuje Hrdá reakci policie. „Potom z toho udělali pohlavní zneužívání a za to je podmínka, protože systém je nastavený tak, že, omlouvám se, za jeden prst v zadku přece nepošlete někoho sedět. Ale už nikdo neřeší to dítě, jak se bude cítit, až mu bude dvanáct, patnáct, jak bude přistupovat k sexualitě a k hodnotě vlastního těla,“ vrtí nechápavě hlavou a věří v generační obměnu soudců a soudních zástupců.
Specializujeme se na trestní právo a právo rodinné, včetně řešení problému domácího násilí, stalkingu a zastupování obětí trestné činnosti.
