Manželství je dost pro všechny. Včetně homosexuálů, říká advokátka Lucie Hrdá

Komentář k rozhovoru s Danielou Kovářovou ze dne 19. 6. 2020

Pojďme nazývat volební právo žen jinak, aneb manželství je dost pro všechny

Po přečtení rozhovoru Ladislava Henka s Danielou Kovářovou jsem vzpomínala na důvody, pro které muži odmítali přiznat ženám volební právo. Argumenty byly různé. Od těch, ženy mají menší mozek, přes tvrzení, že prioritou žen je vzdělávání a dobročinnost a nikoliv politika, až po názor, že ženy sice platí daně, ale nemají brannou povinnost. Hlavní byly však odkazy na dlouholeté tradice, podle kterých mohli volit jen muži.

Nezaznamenala jsem ale žádný názor, že ženy by mohly dostat něco jako volební právo, kdy by tedy mohly volit do parlamentů a samospráv, ale jmenovalo by se to jinak. Aby to těm mužským nevadilo. Protože volební právo je jen pro muže, přeci.

Stejnou situaci spatřuji tam, kde odpůrci stejnopohlavních manželství, vč. Daniely Kovářové, trvají na tom, že si homosexuálové mohou mít „něco jako manželství“, ale ať se to jmenuje jinak, protože manželství je tradiční svazek muže a ženy. A realitu, za níž upíráme části populace právo na to, co má její majorita běžně, s odkazem na tradice a historii, nelze nazvat jinak než diskriminací a nespravedlností, kterou je potřeba narovnat.

Stejně, jako tomu došlo v minulosti při umožnění přístupu žen k vyššímu vzdělání, možnosti černošských obyvatel USA studovat vysoké školy nebo jezdit v autobuse na libovolném sedadle, při uznání právní subjektivitiy žen a povolení jim vlastnit a dědit majetek, akceptace smíšených manželství, a i u výše vzpomínaného volebního práva žen.  Žádný z těchto institutů se nejmenuje jinak při zachování stejného obsahu. Mezirasová manželství jsou manželstvími, ne „bílo-černé párování“, ženy mají vlastnické právo a nikoliv jakousi „vylepšenou držbu“, a díky uvedenému jsem také mohla vystudovat vysokou školu a ne jen tak například „získávat informace podle uceleného programu.“

Nevím, zda všichni členové Unie rodinných advokátů mají opravdu stejný názor na stejnopohlavní manželství, jak uvádí Daniela Kovářová v uvedeném rozhovoru, ale ráda bych je upozornila na to, že dnes existuje mnoho rodin, které nejsou tradiční. Třetí či čtvrté manželství obou jejich účastníků, bezdětné manželství, manželství, kde zákonné povinnosti nedodržuje jeden či oba z manželů, přičemž sto dalších variant si určitě rozvodový právník vybaví během několika minut. Ohánět se dodržováním manželských povinností v zemi, kde se přes padesát procent manželství rozvádí a velká většina párů žije nesezdána, a kde navíc jsou tyto manželské povinnosti zákonem pouze deklarovány, ale nejsou právně vymahatelné, je směšné. Z praxe navíc vidíme, že tradičních manželství se nejvíc zastávají právě ti, kteří si tohoto institutu užívají již po několikáté.

V rozporu s tím, co tvrdí Daniela Kovářová, majoritní společnosti nevadí stejnopohlavní manželství. Dle posledního výzkumu mu přejí dvě třetiny obyvatel ČR. Jsou to lidé, kteří vědí, že jejich vlastní manželství homosexuální manželství nijak neohrozí – konec konců, stát nevyvdává roční kvóty pro zájemce o svatbu, a manželství tady je dost pro všechny