Chodila jsem brečet na záchod, vzpomíná na své začátky advokátka Hrdá

Je advokacie práce pro ženy?

Když jsem nastupovala asi před 18 lety, spoustu advokátů mi opakovalo, že to „práce pro ženský“ není. Myslím, že dnes se to už neříká, protože se zjistilo, že to práce pro ženy je. 

Dřív jsem se třeba styděla na soudu říct, že musím s dětmi k zubaři nebo že je musím vyzvednout ze školky. Pak mi došlo, že děti jsou součástí mého života stejně jako práce, a pravděpodobně je to tak i u soudců. Když o tom budeme mluvit, nějak se dohodneme. Málokdy vám soudce řekne: „vaše děti mě nezajímají, ať si shnijou ve školce.“ 

To, že máte děti, není vaše mínus. Advokacie je svobodné povolání. Každý si ho může udělat, jak to jde, i když to znamená, že bude pracovat v nekřesťanských hodinách a užene si vředy. Je škoda ženy od advokacie odrazovat.

Máte nějaké špatné zážitky z vašich začátků, že vám třeba nedovolili od soudu odejít?

Když jsem byla těhotná a chodila jsem k soudu s velkým dvojčecím břichem, jedna soudkyně mě odmítla po čtyřech hodinách pustit na záchod. Těhotné chodí přitom minimálně každou hodinu. Nebo měla problém s tím, že bych si jako těhotná chtěla dát oběd a že na to potřebuju alespoň dvacet minut. Předsedkyně říkala mému klientovi, že by si asi měl najít jiného advokáta, když paní doktorka Hrdá už není schopná zastupovat. V těhotenství to bylo kupodivu nejhorší. Pak už moc problémů nebylo.

Do kdy jste v těhotenství pracovala?

Měla jsem to různě. Chvíli jsem ležela na rizikovém, pak mě na týden uschopnili, pak se to zase zkazilo… Ale seděla jsem doma a pracovala den před porodem a pak už jsem pracovala na JIP po porodu. První soud jsem měla deset dní po porodu, protože nikdo jiný nebyl. Děti mi ležely v inkubátoru a já jsem nevěděla co, tak jsem šla na soud. (smích) Pak jsem byla doma asi šest měsíců a chodila jsem jednou dvakrát týdně do kanceláře nebo na jednání. Od šesti měsíců dětí máme chůvu. A také jsme se celou dobu střídali s mužem.

Takže jste důkazem toho, že to jde.

Ale musíte vydělávat na tu chůvu. (smích) Když se tomu dá prostor, jde to. Samozřejmě nemluvím o člověku, co je osm hodin u pásu. Ale třeba zdravotním sestrám můžou nemocnice udělat skupiny pro děti, totéž by mohlo fungovat i v parlamentu, když jsou na univerzitách skupiny pro děti studentek. Jsou to věci, u kterých musíte změnit myšlení, ne říkat, že to nejde.

Ovlivnilo vás mateřství, co se práce týče?

Nejsem ten typ, co by hormonálně brečel, to jsem neměla ani po porodu. Můžu dál hájit znásilňovače, můžu dál hájit vrahy, vůbec mi to nevadí. Jediné, co mi vadí, je číst knihy nebo se dívat na filmy, kde děti trpí. A třeba u rozvodových kauz mi kdysi tak strašně nevadilo, když se mluvilo o tom, že „ona neuklízela“. Dneska říkám, že měla jiné starosti, a jestli to vadí pánovi, ať si uklidí on. V trestním právu tedy ne, spíš v rodinném, protože vím, co všechno jde, když se snaží oba dva, ne když to táhne všechno jeden.

Můj muž asi také nečekal, že toho bude dělat tolik, oproti jeho kamarádům. Ale když se vám narodí dvojčata, každý se staráte o jedno a nic jiného vám nezbude. Dneska ale zjistil, že je s tím strašně spokojený a má s holkami výborný vztah, který by jinak neměl.

Vychováváte z dcer malé feministky?

Já se snažím. Je to celé o tom, co si k nim svět může dovolit a kde mají osobní integritu. U takhle malých dětí je nejdůležitější jejich bezpečí a odmala zajistit, aby uměly říkat „ne“. Aby jim to nepřišlo hloupé, trapné a nepřipadaly si nevhodně. Také je pro mě důležité, aby ke mně měly důvěru, že když se něco stane, půjdou to říct mámě. 

Stává se vám nyní, že by při jednání někdo shazoval to, co říkáte, na základě toho, že jste žena?

Ne. Myslím, že je to tím, že je mi čtyřicet. Zadruhé respektují, že jsem na něco specialistka, a za třetí i proto, že je postavení žen v advokacii jiné než před patnácti lety. Myslím si, že pokud někdo nyní říká „no jo, hysterka Hrdá“, je to spíš obecným přístupem k tomu, že se mu nelíbí, co prosazuji, ne že by to na mě bylo namířené jako na ženu.

Ale jsem advokátka od šestadvaceti a byla jsem jedna z nejmladších v republice. Tehdy, když jsem někoho hájila, jsem byla třeba jediná žena z deseti mužů. Chodila jsem brečet na soudě na záchod, aby to nikdo neviděl. Všichni mi říkali, že až zestárnu, bude to lepší. Je to tak, ale nicméně se to pak prý zastaví a kolem padesáti vás lidé už zase nevnímají. Tak uvidíme, jak daleko to dojde.

Snažila jste se tehdy hájit?

Nesnažila jsem se nic vysvětlovat. Ale když mi třeba soudce okomentoval, že mám na sobě brož, tak jsem říkala: „Ale pane předsedo, já také nekomentuju vaši kravatu, nejsem nevhodně oblečená.“ Kdybych tam seděla v plavkách, tak to pochopím. Spíš jsem nastavovala zrcadlo. Spoustě lidem ani nedojde, že něco dělají z pozice, že jsou starší.

Co říkáte na názor, že si každá žena musí vybojovat pozici sama za sebe?

To si nemyslím, naopak jsem velký zastánce vzájemné podpory. U nás v kanceláři si nikdo nic vybojovat nemusí. Prostě je dobrá – jde nahoru. Tak to je, takhle by to mělo být. Včelí královny typu „já jsem to dokázala, tak to dokáže každá“, jsou výraz sobectví. Já vím moc dobře, že tam, kde jsem, není jen moje zásluha. Je to o tom být na dobrém místě v dobrý čas, mít lidi, co si na vás vzpomenou, mít kolegy, kteří ví, že se nemusí bát vzít si mě jako spoluobhájce... To je otázka kolektivní. Bylo by krásné se poplácat a říct, že jsem nejkrásnější a nejlepší  – což samozřejmě jsem (smích) – ale není to jen moje zásluha.

Šla jste do advokacie s tím, že si vybudujete jméno?

Jsem extrovertní člověk. Měla jsem sny, že budu nejslavnější advokátka ve vesmíru. (smích)

Tak to se teď trochu plní, ne? Viděla jsem vtipy, že člověk otevře ledničku a je tam Hrdá… Užíváte si tu pozornost?

Jsem hrozně ráda, že je to o tom, že Hrdá je někdo, kdo mluví za to, co bylo potřeba. Že je to ve vztahu k práci. Někdy je toho ale moc. Užívám si, že o tom mluvím strašně dlouho a někdo to konečně chce slyšet. Z toho je mi dobře.

Zastavili jsme Prahu, co bude dál, OSN?

Další velké téma je platforma Bez trestu, kterou jste založila. Překvapilo mě, že jste ji spustili teprve v květnu, myslela jsem, že už je to tak rok.

Bez trestu mělo raketový start. Vznikli jsme v květnu, v červnu jsme zastavili Prahu při pochodu, teď budeme mít konferenci v Senátu. Co bude příští rok? Máme takovou tajnou představu, že když bude Česko předsedat EU, mohla by se debata přenést i na mezinárodní úroveň. No a za dva roky OSN! (smích)

A nápad jako takový nějakou dobu dozrával?

Ne, vzniklo tak, že jsem pravidelně ventilovala rozsudky ze svých kauz a to, jak se soudy chovají k obětem. Lidé mi psali: „Pojďte s tím něco dělat“ a já jsem odpovídala, že dělám, co můžu. Pak se ke mně dostala Lucie Ottinger a Kristýna Benešová ze Žen v právu, které řekly, že do toho půjdou. Pak se přihlásily další holky a začaly jsme na tom pracovat.

Podle mě byla ve společnosti po něčem takovém poptávka. Jakmile jsme platformu spustily, začali nás citovat poslanci, výzkumníci, lidé, kteří chtějí na něco upozornit… Jsme jediní, kdo se zabývá trestáním jako takovým. Spoustu neziskovek pomáhá obětem, vysvětlují genderovou nerovnost, principy obtěžování, ale nikdo neřešil konečný důsledek, tedy jak to vypadá s trestáním. To je věc, která ve společnosti rezonuje, protože lidé netušili, jaká je to bída.

Když máte rozsudky takto pohromadě, vidíte v tom nějaký vzor?

Vidím v tom maximální bagatelizaci. Je spoustu kauz, za které je podmínka vhodná. A to říkám jako obhájce. Ale pak je spoustu kauz, kde když vidíte, že sazba je dva až deset let, říkáte si, co ještě by ten pachatel musel udělat, abych dostal alespoň těch hloupých osm let? Co ještě? A nemůžete přijít na nic horšího, než co už udělal.

V rozsudcích jsou typicky laická hodnocení. Třeba, že ‚mohla odejít, podílela se na tom, vracela se k němu, neřekla si o pomoc‘, zkrátka přenášení viny na oběť. Nebo se trest málo odůvodňuje, často je s tím, že by byl moc přísný nebo že spolu mají děti.

Jaký je příklad kauzy, kdy je podmínka vhodná?

Třeba u pohlavního zneužití, kdy máte šestnáctiletého kluka, který spí se svou čtrnáctiletou přítelkyní.  Ale pokud se svou jedenáctiletou přítelkyní spí čtyřicetiletý chlap, už to na místě není. To je člověk, který ji má chránit. A předčasná sexualizace je pro děti nebezpečná a je jedno, že ji u toho nemusel přiškrtit a mlátit jí hlavou o stůl.

A, i když se to probírá často, z druhé strany spektra?

Třeba u kauzy, kdy pachatel vymýval rok a půl dítěti mozek, povídal jí, jak je anální sex a bukkake super, začal jí posílat vibrátory, chtěl po ní fotky a skončilo to tak, že s ní natáčel porno. Jí nebylo ještě ani čtrnáct. Ale soud konstatoval, že ho dívka miluje a je třeba respektovat její přání a její matka místo toho, aby ho přijala do rodiny, si přeje, aby byl potrestán.

Argumentovali jsme tím, že když si bude dítě přát brát drogy, nebudeme mu je dávat, protože je to pro něj nebezpečné. Pan soudce nám na to řekl, že ještě v životě nezažil advokáta, co by dělal z holky feťačku, a že se mu z nás a z takového přístupu zvedá žaludek. Mně se zase zvedá žaludek z toho, že by matka měla přijímat do rodiny predátora, protože si to dítě přeje.

Překvapují mě někteří senioři

V rozhovoru, který jsme spolu dělaly před dvěma lety, jste popisovala, jak se liší výhrůžky, které dostávají veřejně viditelné ženy. Nyní jste viditelnější než kdy dřív. Dostáváte jich více?

Překvapivě je jich teď mnohem méně nebo jsou slušnější. Asi jsem se už proslavila tím, jak jsem na tyhle typy strašně zlá. Teď je toho méně, než to bývalo. A když, tak je to „nesouhlasím s tímhle, nesouhlasím s tamtím“, ale výhrůžek je mnohem méně. Když máte na Twitteru napsáno, že jste ošklivá a zlá feministka a každou takovou zprávu zveřejníte se jménem… Doufám, že teď je zase nenalákám (smích).

Myslíte, že se diskuze na témata domácího a sexualizovaného násilí poslední dobou obměňuje?

Jsem přesvědčená, že je dobře, že je takto intenzivní. Lidé mají pocit, že už se nemluví o ničem jiném než sexualizovaném a domácím násilí. Ale na to, jak strašně je to časté a jak často je to bagatelizované, je to jenom dobře. Z té vlny zájmu by se měla stát běžná náplň toho, o čem se bude mluvit. Tak, jak je to teď, by to mělo zůstat. Tato témata si to zaslouží.

Zmiňovala jste, že je zapotřebí jedna přeživší, která spustí lavinu.

To je obecný mechanismus. Ty ženy nevěděly o tom, že se to děje i jiným lidem. Myslí si, že byly samy, jediné hloupé, které mu na to skočily, nechaly si to líbit. Najednou se ukáže, že jich je mnohem víc. To jim může dodat vztek, vztek často zase dodává sílu. Nabalí se to jako lavina. Teprve teď nazrál ten okamžik, kdy se budou odhalovat i další predátoři, kterým jejich chování doteď procházelo.

Předpokládáte tedy, že se v blízké době objeví další příběhy, další kauzy?

Bylo by divné, aby se to nestalo. S tím, jak je sexualizované násilí rozšířené, je zcela určitě, že někdo další dělá něco podobného někde jinde. A je otázka, kdy to na něj praskne. Druhá věc je, že kauzy jako Feri, Cimický, Barták slouží k tomu, aby očistily prostředí, aby si lidé začali dávat pozor a instituce nastavily vnitřní mechanismy, které by tomu zabránily. A samozřejmě příznivější prostředí pro oběti takového chování.

I navzdory množství kauz je sexualizované násilí veřejností pořád bagatelizováno.

To je otázka akce a reakce. Nejvíc budou křičet ti, kteří něco takového provedli, a bojí se, že s tím po dvaceti letech mohou být konfrontovaní. Abychom se o takových věcech mohli bavit normálně, je třeba zásadní změna ve společnosti. A změny ve společnosti nikdy nechodí samy a bezbolestně. Vždycky to znamená, že určitá privilegovaná skupina lidí, která si to mohla dovolit a mohla zastrašovat, najednou svou sílu ztrácí. To je obecná otázka patriarchátu – jakmile někomu seberete výsady, které dodneška měl, začne křičet.

Bude nová generace lepší?

Doufám. Pořád žiju v bublině městských, mladých intelektuálů, protože v advokacii vždycky zaměstnáváte lidi mladší než vy. Také když chodím přednášet, vidím, že to mladí berou úplně jinak a snaží se nebýt šovinisté a neubližovat slabším. Jsem si jistá, že někde staré pořádky stále jsou, zvlášť v menších městech, na vesnicích, a že se proti tomu bude muset bojovat pořád. Bylo by strašně hezké, kdyby se z nás během roku stala otevřená společnost, která trestá sexualizované násilí, neposmívá se, je pro rovné manželství.

Lidé z ciziny mi říkají, že třeba ve Finsku je to jinak – když mohou udělat něco, aby měli větší rovnost, udělají to. Ale jejich společnost je mnohem dál, než jsme my. Oni si tím, co máme teď, také prošli.

Stalo se vám, že by vás někdo mile překvapil?

Velmi často mě překvapují senioři. U těch úplně nejstarších, u kterých bych si řekla, že jsou vychovaní ve starých pořádcích, často narazím na člověka, který je extrémně liberální. Je to podle mě tím, co si v životě prožil, a že už nemusí ty pořádky bránit. Říkají, že jsou rádi, že některé věci nemusíme zažívat, že se můžeme ozvat.

Třeba k nám přišla devadesátiletá babička a říkala: „A víte, že Lucie je ta feministka?“ a pak dodala: „A ono je to vlastně dobře.“

Setkáváte se se seniory jakožto obětmi?

Mezi seniory a lidmi s hendikepem je největší míra latence. Mají sníženou možnost a schopnost obrany, přišli o svou záchrannou sociální síť, neorientují se v moderním světě a prostředcích dorozumívání… Hlavně je tam extrémní stud. Potýkají se s úbytkem fyzických i kognitivních schopností a ví, že to, co si na ně pachatel dovolí dnes, by si před dvaceti roky nedovolil. Stud za vlastní selhání je u nich tedy mnohem větší.

Veřejná diskuze na toto téma je pořád nedostatečná. Lidé to nechtějí slyšet?

Mají hlavně pocit, že staří lidé ani neexistují. Kde vidíte reklamy, že by staří lidé nosili oblečení, cvičili v gymu, chodili do restaurace? Svět je mediálně zaměřený na mladé lidi. A také na zdravé. Proto máme obrovský problém i s násilím na lidech s hendikepem, ať už fyzickým nebo mentálním. Není to mediálně vděčné.

Pomoc musí být otázka pomáhajících lidí. Kampaň by neměla mířit na seniory, ale na pomáhající. ‚Je vaše maminka, váš tatínek, sousedka, babička obětí? – Nahlaste to, nikdo jiný jim nepomůže.“

Mám jednu klientku na vozíku s mentálním hendikepem. Jedno hendikepované dítě. A jinak nic. A to jsem advokátka, která se na tuto problematiku extrémně specializuje. Čekala byste, že jich budu mít mnohem víc, takže na tom dobře vidíte, že latence je třeba 99,5 procenta.

Kdo v současné době tvoří vaši klientelu?

Máme hodně zneužívaných dětí. Pak ženy. A pár mužů, těch ale úplně minimálně, třeba dva. Oni to řeší jiným způsobem. Pořád bývají ekonomicky silnější, takže je pro ně jednodušší odejít než pro ženské oběti. Že jsou ženy mnohem častěji v závislém postavení, je dané distribucí majetku a bohatství ve společnosti.

Mění práce nějak váš pohled na svět? Díváte se na ženy a říkáte si, která asi je obětí?

Ne. Já se ani moc nedívám kolem sebe, proto mi také lidé vždycky říkají, že na mě mávali a já jsem je ignorovala. (smích) Ale mění to můj život v tom, že je kolem mne víc lidí ochotných se svěřit. Všichni mi vždycky říkají, že mám kolem sebe samé oběti, jenže oni je mají také. Jen tím, že mám takový přístup, se mi svěří víc lidí než jim. Takže se žiju v realitě, kde vím, kolik toho je.

A váš pohled na společnost?

Ten mám dlouhou dobu pořád stejný - žijeme v patriarchální společnosti, která bojuje o to, aby se udržela. Součástí toho jsou kauzy, které jsou veřejné tajemství a nikdo je neřeší, a věci, které ve vyspělých zemích jsou divné, ale u nás ne.

Nemáte třeba pocity beznaděje?

Dřív jsem si myslela, že jsme schopní změnit věci rychle. Dnes vím, že to tak není a že je to postupný proces. Úplně rozumím tomu, že to někoho semele. Mě možná taky, nevím. Ale dokud to jde, tak tlačíme. Až to nepůjde, bude řada na jiných.