Podmínka za přeraženou čelist vlastní ženy? Absurdní, ale v Česku to je realita - velký speciál Aktuálně.cz

Podmínka za kruté týrání vlastní ženy? Absurdní, říká advokátka Lucie Hrdá

Domácí násilí je provázeno mnoha mýty. Myslíte, že se týká převážně nižších sociálních vrstev, oběťmi jsou submisivní ženy a pachatelé nevynikají příliš vysokým vzděláním? Pak se stejně jako poměrně velká část společnosti mýlíte. Podle advokátky Lucie Hrdé, která se touto problematikou zabývá již 18 let, je týrání záležitostí celé populace. Provází páry heterosexuální i homosexuální, ženy i muže různého vzdělání, věku či ekonomického zajištění. „Veřejnost se mylně domnívá, že pachatel nemá dobrou práci ani školu. Lékaři a právníci ale třeba používají velmi sofistikované způsoby týrání,“ říká advokátka a za laické označuje i rozhodování mnoha soudců.

Kritizujete výši trestů, s jakou odcházejí pachatelé domácího násilí od soudu. Co přesně vám vadí?

Aby za mnohaleté brutální týrání a sexuální násilí dostal muž podmínku, protože se jedná o manželku, je špatně. Nikdo nemá právo na sex v manželství ani na jeho vynucování. Bohužel, veřejnost si neuvědomuje, že většina znásilnění se odehrává v partnerských vztazích. Jenže když to není ono přepadení v parku, kde vás cizí chlap zmlátí do bezvědomí, odtáhne do křoví a znásilní, tak se o znásilnění v očích mnoha lidí nejedná. Znala ho? Je to její kamarád? Tak to asi nebyla taková hrůza.

Takže být manželem je polehčující okolnost?

Neměla by být, ale často tomu tak je, i když to zůstane nevyřčené. Údajně je přece na sex s ním zvyklá. Možnost znásilnění v manželství si soudy vůbec neuvědomují. Nepřipouští si, že i zde velmi často dochází k výhružkám a užití fyzické síly. Žena se mnohdy ani nemůže bránit, protože vedle v pokoji spí jejich společné děti, které nechce vystavovat hrůznému pohledu, nebo je třeba na pachateli naprosto existenčně závislá. V případech partnerského znásilnění jsou pak následky o to horší. Závažného trestného činu se totiž nedopouští cizí člověk, ale někdo, kdo by vám měl být nejbližší. Soudy si často nedokážou představit, jak velké následky oběti domácího násilí nesou, ani to, v jaké hrůze žijí.

Můžete toto prostředí trochu přiblížit?

To není o tom, že vám manžel jednou za den řekne „kurvo“ a dá vám pár facek. Mnohem horší je neustálé peklo, strach z toho, co se odehraje, jak tomu předejít a změnit to. Ženy přemýšlejí, co mají dělat, aby se situace znovu neopakovala, a bojí se, co horšího ještě může přijít. V neposlední řadě pak bojují se studem. Smutné je, že nakonec vnímají takový život jako naprostou normu. Ztotožňují se s tvrzením pachatele, že si za to mohou samy. Toto všechno vede až k trvalým změnám na osobnosti, což soudy velmi podceňují. Proto za to, dle mého názoru, padají většinově podmínky.

Co u pachatelů spouští násilnou reakci

Výzkum mezi původci a původkyněmi domácího násilí Oddělení rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR řešil, co u pachatelů spouští násilnou reakci. Významná část uvedla, že pociťovali vztek, který se v nich hromadil, což následně spustilo násilnou reakci. Vztek spustil podle jejich slov stres či situace v práci, neuspokojivá finanční situace rodiny a pocit zodpovědnosti za ni, chování dětí či násilí mezi dětmi nebo hádka s partnerkou. Reakcí na onen vztek pak bylo násilí na partnerce, případně na dětech (např. facka).

Zdroj: vlada.cz

Foto: Jiří Benda

Máte konkrétní případ, který je podle vás extrémně bagatelizovaný?

Takových jsou stovky, tisíce, je velmi těžké si vybrat. Je to obecný problém. Ale mohu vám vyprávět příběh ženy, kterou manžel dlouhodobě týral, před dětmi jí dával nůž na krk a vyhrožoval, že ji podřeže. Po bytě chodil s kanystrem plným benzinu se slovy, že ji poleje a zapálí. Střílel ženě vedle hlavy pistolí, a přesto dostal podmínku. Nebylo to dokonce hodnoceno jako domácí násilí, ale jako trestný čin vyhrožování a vydírání.

Existuje naopak případ, kdy padl adekvátní trest?

Klientku velmi dlouho týral partner, ucpával jí pusu špinavými ponožkami, vyhrožoval vyřezáním hlasivek, bil ji a chtěl jí zabít psa. Po příchodu z práce se musela svléknout před bytem, prádlo dát do igelitu a vyprat ho. Ten nakonec dostal tři roky nepodmíněně. To je jedna z mála kauz domácího násilí za celý můj profesní život, kdy pachatel skončil ve vězení. Čtyři roky natvrdo dostal také muž, který mlátil partnerku kladivem do rakovinového nádoru, znásilňoval ji, vyhrožoval, chodil za ní z práce, v podstatě ji stalkoval. To byl nejbrutálnější případ, co jsem kdy zažila. A přitom za takový trestný čin hrozí osm let.

Prokázalo se v tomto případě u pachatele nějaké patologické chování?

Ano, byl závislý na pervitinu, ale znalci neshledali, že by byl kvůli tomu nepříčetný.

Takže šlo o někoho z nižší sociální vrstvy. Člověk si jen těžko dokáže představit, že by něco podobného udělal například lékař.

Tak to si právě úplně klidně představte, protože takové kauzy existují. Jednu naši klientku nutil partner pod pohrůžkou ublížení jejich společnému miminku k prostituci. Když šla na eskort k nějakému primáři, kam ji poslal, nevydržela to a svěřila se mu, že manžel má dole dítě a chce mu ublížit sekerou. Lékař ji místo pomoci znásilnil. Být násilníkem a přitom vysokoškolákem se nevylučuje.

Dá se přesto u pachatelů pozorovat nějaký vzorec chování?

Každý pachatel je jiný. Agrese ale samozřejmě pramení z toho, o jakého člověka se jedná. Může to být alkoholik, který pije a je agresivní, může to být chorobný žárlivec nebo někdo, kdo má chybně naučené vzorce z dětství. Viděl násilí doma a je to jediný způsob párové komunikace. Pachatelem bývá i někdo s poruchou osobnosti, sadista, ale těch je minimum. U domácích násilníků znalci žádné patologie neshledávají. Je to otázka jejich psychiky a chování ke konkrétní oběti.


A oběti?

Tou se může stát úplně každý člověk. Vůbec nemusí být submisivní. Samozřejmě když někdo vyrůstá ve špatném prostředí, stává se obětí trestných činů častěji. Týrány ale mohou být i vysokoškolsky vzdělané ženy z dobrých rodin, které jsou finančně zajištěné. To je právě typicky laická představa, že se domácí násilí týká jen sociálně slabších, méně vzdělaných lidí. Naopak inteligentní pachatelé používají velmi sofistikované formy ubližování.

Například?

Lékaři třeba mlátí ženy bez zanechání stopy. Do vlasové části hlavy, kde se nevytvářejí modřiny. Do ledvin, kde to bolí, ale žádné stopy nezůstanou. Umějí páčit ruce tak, že se nezlomí, ale hodně to bolí. To samé policisté. Právníci umějí vydírat i vyhrožovat velmi jednoduše a nikdo jim to není schopen prokázat.

A jaký je poměr takových případů?

Od toho by měly být policejní statistiky, ale ty neodpovídají skutečnosti. Protože zatímco policie hlásí v době covidové pandemie pokles domácího násilí, hot linky neziskovek ohlašují až 40procentní nárůst. Většina případů se bohužel vůbec nehlásí, pravděpodobně více než 90 procent. Ze strachu, ze závislosti, ze studu, protože nevěří policii. Důvodů je spousta.

Myslíte si, že ženy se vdávají za úplně jinou osobu?

Samozřejmě. Nikdo se neseznámí tak, že ho partner hned na první schůzce zmlátí. Naopak v počátku jsou city velmi intenzivní, je to velká láska. Až později vás pachatel začne dostávat do područí. Začátky jsou pomalé, postupné, velmi plíživé. Nejdříve se sociálním omezováním, psychickým násilím, výhružkami, vydíráním, snižováním sebevědomí. Fyzické a sexuální týrání nastupuje až jako poslední, ve chvíli, kdy má pachatel kořist natolik jistou, že si to teoreticky může dovolit.

Oběťmi jsou i muži. Je pro muže snazší týrání nahlásit?

V Česku vládnou velké předsudky, takže přiznání je pro muže ještě složitější než pro ženu. Vysmívají se jim i policisté a soudy: „Co jste to za chlapa, když si doma nedokážete sjednat pořádek?“

Co by měla oběť udělat, pokud se odhodlá týrání nahlásit?

Primárně by ohrožení měli volat policii. V případě, že chtějí ohlásit dlouhodobé násilí, mohou se obrátit na kriminální policii. Zároveň existuje mnoho linek od neziskových organizací a intervenčních center zřizovaných státem. Oběti zde získají rady, jaký je bezpečnostní plán, jakým způsobem se žádá o vykázání pachatele soudně. Policie má pravomoc vykázat násilníka na deset dní ze společné domácnosti. Tato doba se nedá zkrátit. Oběť pak může žádat o prodloužení, a to opakovaně až na dobu šesti měsíců. Zároveň by měla požádat o rozvod, a pokud mají společné děti, pak o výživné. Především by měla zajistit bezpečí sobě a dětem a počítat s tím, že pachatel bude strašlivě zuřit nebo naopak nasadí hodnou tvář, bude nosit kytky a prosit o odpuštění.

Domácí násilí je takový kolotoč omluv. Žena ztrácí ponětí o tom, co je normální a co ne. Nejlepší je, když si najde specializovaného advokáta. Oběti těžkých forem ubližování mají ve většině případů nárok na to, aby je v trestním řízení zastupoval advokát na náklady státu. V poslední době ale bojujeme s tím, že stát slibuje a zaručuje zákonem advokáta zdarma, pak je ale obrovský problém nám to zaplatit. A je to čím dál horší. Stát nás vlastně nutí pracovat zadarmo, protože nám je obětí líto, a nakonec to po ní nechceme zaplatit. Na to se ale v demokracii spoléhat nemá.

Proč násilníci odcházejí od soudu s nízkými tresty?

Pro české trestání je typické tvrdě řešit daňové a drogové delikty. Máme legislativu, která umožňuje za velmi těžké domácí i sexualizované násilí dávat podmínky, čehož je hojně využíváno. Přísné tresty, které je také možné dostat, se v podstatě neukládají. Takže když soudce uloží vyšší trest, odvolací soud ho zruší, protože jsou zvyklé za tyto věci ukládat nižší sazby. Problém vychází z dlouhodobého přístupu justice, počínaje bagatelizací přes nedostatek vzdělání až po to, že jsou přeplněné věznice. Přitom za krádež vibrátoru v nouzovém stavu, který tu je už rok a nikoho neohrožuje nedostatkem zboží, dostal recidivista dva roky. Za několikaleté týraní ale bohužel soudy ukládají podmínku. Přitom není tolik horších věcí, co vám může udělat druhý člověk, než když vás znásilňuje, poutá k topení a nutí jíst své výkaly. Za to jsem vážně viděla v jednom rozsudku podmínku.

A odkud by měla přijít změna?

Z mého pohledu jde o nedostatek vzdělání ze strany soudu o tom, co všechno tyto trestné činy přinášejí, jak traumatizující je být obětí domácího násilí – je to často doživotní peklo. Dlouhodobě bohužel nejsme schopni zajistit povinné vzdělávání soudců, protože ti se okamžitě bouří s odkazem na to, že jsou nezávislí. Nevím, v čem je problém. Být nezávislý a vzdělaný si přece neodporuje. Považuji to za alibistické tvrzení – Justiční akademie má skvělé vzdělávací programy pro soudce i státní zástupce. Problém vidím také v nastavení společnosti – tresty odráží postoje společnosti.

Takže změna by měla vyjít od veřejnosti?

Společnost sama sebe změní velmi složitě. To je dílem politických stran a zákonodárců. Je to otázka vzdělání a všeobecné diskuse. Dokud ale máme soudce, kteří vysokoškolačky nepovažují za oběti týrání, protože přece nejsou hloupé a nenechaly by se týrat, nemůžeme se špatným rozhodnutím divit. Bojuji s tím, že řada znaleckých posudků je laická a zavádějící. Pro soudce bez vzdělání ve viktimologii a psychologii se pak takový posudek rovná rozsudek, a tak ho převezme. Přitom by měl mít argumentačně navrch.

Vy osobně se o nějakou změnu pokoušíte?

Společně s kolegou Danielem Bartoněm vytváříme databázi rozsudků, kterou následně analyzujeme. Je to zoufalý pokus dvou advokátů nahradit slibovanou databázi ministerstva spravedlnosti. Její výstupy by nakonec měly posloužit odborné i laické veřejnosti a poukazovat jak na běžné, tak i excesivní rozhodování soudů. Za stejným účelem vytváříme i projekt Bez trestu. Plánujeme webovou stránku a videoklipy. Projektem chceme vyvolat celospolečenskou debatu o tom, jak se trestá sexualizované i domácí násilí a jak s tím naložit dál.


Hlavními zásadami advokátní kanceláře jsou zejména neustálý boj za dodržování procesních práv klienta, respektování jeho zájmů, vysoká výkonnost a hledání všech možných cest k prosazení klientových práv a požadavků.
Kontaktní informace
AK Hrdá, s.r.o.
Vinohradská 343/6
120 00 Praha 2
ev. č. ČAK: 11778
IČ: 067 17 969
DIČ: CZ 067 17 969
telefon: +420 777 273 601
ID datové schránky: f2jhqwe
e-mail: [email protected]